Přihlášení uživatele
Úterý 19.03.2024 . Svátek má Josef, Jozef, Josefa, Josefína, Jozefa, Jozefína, a Sibyla.
Zábava Encyklopedie Hry
CyberServer » Zábava » Citáty » Voltaire

Voltaire - Citáty

Voltaire

(21. listopadu 1694, Paříž – 30. května 1778, Paříž)

Životopis: Voltaire byl osvícenský francouzský filozof, básník a spisovatel.

Je po něm pojmenován kráter Voltaire na Deimosu, měsíci planety Mars.

Voltaire vyrostl v rodině notáře Françoise Aroueta, sám však tvrdil, že jeho skutečným otcem byl blíže neznámý důstojník jménem Rochebrune. Matku Marii Marguerite d'Aumart ztratil, když mu bylo sedm let. Jeho vztah k otci i bratru Armandovi, o kterém se toho jinak celkem nic neví, byl chladný a lhostejný. Skutečným vychovatelem se mu stal jeho křestní otec, abbé de Châteauneuf, skeptik, požitkář a milovník života. Tento kněz jej také uvedl do vyšší společnosti, když jej seznámil s vlivnou kurtizánou Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let.

Voltaire vystudoval s výborným prospěchem jezuitskou Kolej Ludvíka Velikého. Velký dojem na něj učinily poslední roky vlády Ludvíka XIV., zejména náboženské pronásledování. Poté, co dokončil studia, se stal tajemníkem francouzského velvyslanectví v Haagu. Zde však na něj padlo podezření z milostné pletky s velvyslancovou dcerou, a byl odeslán zpět do Paříže, kde se záhy stal známým autorem epigramů a posměšných pamfletů. Přestřelil ovšem sepsáním posměšku na účet vévody Filipa II. z Orleánsu, po jehož zásahu byl téměř na celý rok 1717 uvězněn v Bastile. Ve skutečnosti však došlo k omylu: vévoda se stal vděčným terčem satiry a Voltaire strávil 11 měsíců v žaláři za spisek z pera jiného, neodhaleného autora. Zde rovněž vymyslel své autorské jméno, údajně přesmyčkou písmen latinského zápisu jeho vlastního jména, Arovet L.I. ("le jeune", tj. mladší).

Už jeho první drama Oidipus (1719) se setkalo se značným ohlasem. Povzbuzen chválou, začal pracovat na poémě Henriada, která nicméně v jeho díle zůstala jako literární poklesek imitující styl antických poém. S tím, jak se v pařížských salónech tříbil jeho politický i náboženský světonázor, rostlo Voltairovo zaujetí svobodomyslnou cizinou, která nastavovala zrcadlo nespravedlným sociálním pořádkům v jeho rodné zemi. Již při druhém delším pobytu v Holandsku v roce 1722 zakusil ducha tolerance a svobodného podnikání, dostalo se mu zde i vřelého přijetí v literárních, obchodních a šlechtických kruzích. Zcela pak propadl kouzlu Británie, která byla na svou dobu mimořádně tolerantní a nábožensky nezávislá na vlivu Říma. Začal se učit anglicky, navštívil v Londýně toryovského politika a filozofa vikomta Bolingbroka (1678–1751), který na něj učinil ohromný dojem. V roce 1726 se Voltaire opět zapletl. Jeho vtip tentokrát trefil jednoho z nejmocnějších příslušníků pařížské nobility, známého knížete Rohana. Voltaire byl zbit, krátce vržen do Bastily a vypovězen z Paříže. Logickým cílem se stala Británie, kam odcestoval 5. května 1726. Během téměř tříletého pobytu v Británii (1726–1729) poznal anglickou společnost té doby, významné osobnosti, Popea a Swifta, studoval anglickou filozofii, vědu i písemnictví, četl Locka, Bacona, Berkeleye, Newtona[3], studoval trochu matematiky a mechaniky, zajímal se rovněž o shakespearovské divadlo.

Po návratu do Francie se realizuje především jako dramatik, zajímá se také o dějiny a píše Historii Karla II. Jeho dramata (Smrt Césara, Zaira aj.) měla ve své době velký ohlas, dnes jsou nicméně pozapomenuta jen s malou nadějí na opětovné vzkříšení. V roce 1734 Voltaire veřejně vystupuje jako nezávislý myslitel otištěním Filosofických listů o Angličanech. Jeho hlavním terčem se stává nesvoboda, politický útlak a náboženské tmářství. V podobném duchu jako Hobbes i Voltaire útočí na scholastickou metafyziku, zařazuje i nesmrtelný výpad proti tehdy populární filosofii Pascalově. Encyclop?dia Britannica tvrdí, že touto knihou určil podstatné rysy a směr moderního myšlení. Filosofické listy vyvolaly skandál: pařížský parlament nařídil jejich spálení a vypátrání dosud anonymního autora.

Za těchto okolností našel Voltaire útočiště na zámku markýzy de Châtelet na pomezí Champagne a Lotrinska. Tato velmi půvabná žena, studovaná v matematice a fyzice, se stala jeho dlouholetou múzou a ochránkyní. Zde sepsal mj. své drama Mohamed, jeden z nejprudších útoků na zjevená náboženství. Aby odvrátil útoky jezuitů, věnoval autor své dílo pokrytecky papeži. Na zámku vznikla i Voltairova La Pucelle, rouhavá satira na účet francouzské národní hrdinky Johanky z Arku, kterou se myslitel osmělil uveřejnit až po letech. Legenda tvrdí, že Voltaire měl na zámku vždy připravené koně pro případný útěk (Voltairovi se ostatně pro jeho neklidný život poznamenaný po téměř 60 let vynucenými změnami působiště přezdívalo "létající filosof").

Ve čtyřicátých letech, v době, kdy Voltairova sláva a rostoucí prestiž změnila jeho poměr ke dvoru (směl se vrátit do Paříže a stal se mimo jiné i členem Francouzské akademie), navázal kontakt s pruským princem Fridrichem, pozdějším králem vší Prusi Fridrichem II. Velikým, na jehož dvoře v Postupimi působil v letech 1750–1753. Obdržel zde vysokou královskou penzi a okouzlen svobodným prostředím se věnoval divadlu a psaní. Jejich spolupráce však skončila roztržkou a definitivním odcizením filosofa a monarchy, který svého hosta v narážce na jeho dohasínající slávu nazval vymačkaným pomerančem, jehož slupku po vypití šťávy odhodíme. Voltaire se pak vyslovil, že panovníkovy "dobré úmysly ulétaly již při prvním zaznění polnice". Voltairova pozice u pařížského dvora byla velmi vratká až do jeho smrti, a to i přes podporu a ochranu mocné markýzy de Pompadour, která byla zřejmě tou pravou překážkou, stojící francouzským katolickým kruhům v cestě k Voltairovu zavraždění. V roce 1764 publikuje svůj Filosofický slovník, z části založený na vyprávěních přednášených k pobavení společnosti na pruském císařském dvoře, a historie Filosofických listů se opakuje.

„Sotva byl slovník vytištěn, vzbudil takový rozruch mezi vzdělanci a odpor ve vládních a kněžských kruzích, že tím byl Voltaire zastrašen a neváhal své autorství zapříti. V jednom svém dopise paní de Deffand píše: »Kdybych měl být obviněn, že jsem napsal Filozofický slovník, bylo by mi lépe, kdybych se nenarodil.« A na jiném místě d'Alembertovi: »A když již mluvíme o morálce: v tom zpropadeném slovníku je jí tolik, že se třesu, aby dílo i autor nebyli upáleni přičiněním nepřátel morálky a literatury.« V září 1764 byl Filozofický slovník v Ženevě spálen rukou katovou, jako kniha bezbožná, nemorální a svatokrádežná, jež uvádí v posměch mystéria, dogmata, kázeň, autoritu božskou i lidskou atd. Rok na to byl dán papežem na index a téhož roku byl z nařízení pařížského parlamentu spálen spolu s Rousseauovými Lettres écrites de la Montagne. Když pak r. 1766 byl na hranici upálen nešťastný rytíř de la Barre pro pouhé podezření z rouhání, byl současně s ním vydán plamenům i Filozofický slovník, nalezený v jeho knihovně."

V roce 1758 zakoupil Voltaire panství Ferney, které bylo ještě na francouzské půdě, ale při hranicích se Švýcarskem (s kantonem Ženeva). Zde se cítil v bezpečí, panství zvelebil, postavil ve Ferney zámek a kostel, podporoval tu hodinářský průmysl. „Od r. 1760 bydlí tu pravidelně a žije životem knížecím, hostě občas šedesát až osmdesát lidí kromě domácího služebnictva a vítaje u sebe členy evropské šlechty rodové i duchové: Voltaire jest evropskou pamětihodností, Ferney Mekkou svobodných duchů a citlivých duší; »patriarcha ferneyský« stává se předmětem kultu a středem legendy."

Do Paříže se Voltaire vrátil až na sklonku svého života, 10. února 1778, aby dohlédl na uvedení své hry Iréne. Jeho příjezd se stal prvořadou událostí města, přivítal ho aplaudující dav. 30. března byl oslavným skandováním přijat na půdě Akademie. 30. května téhož roku pokojně a bezbolestně skonal. Jeho ostatky byly pohřbeny na půdě opatství Scelli?res, odkud byly přeneseny během francouzské revoluce v roce 1791 do Pantheonu, aby tam zůstaly.

 

Citáty od autora Voltaire

Bohoslovci okamžitě začnou tvrdit, že bůh je rozhořčen, jakmile se člověk neztotožní s jejich míněním.

Autor: Voltaire
Láska je ze všech vášní nejsilnější, neboť útočí současně na hlavu, srdce i tělo.

Autor: Voltaire
Hloupá a prostoduchá žena je požehnání boží.

Autor: Voltaire
Láska je jako sklo: rozbije se, když ji uchopíš příliš nejistě, nebo příliš prudce.

Autor: Voltaire
Moc vždy zotročí člověka, který ji drží v ruce.

Autor: Voltaire
Ten, kdo je stále moudrý, má smutný život.

Autor: Voltaire
Křesťanství učí jen prostotě, lidskosti, lidumilnosti; kdo chce je převádět na metafyziku, chce z něho udělat pramen omylů.

Autor: Voltaire
Pokora je skromnost duše, lék proti pýše.

Autor: Voltaire
Přátelé mají mít přednost před králi.

Autor: Voltaire
Příroda zachovává druhy, velmi málo se stará o jedince.

Autor: Voltaire